Žena na plný úvazek

Jsem žena. Mám dvě ruce, dvě nohy, jednu hlavu plnou pomatených nápadů, jedno tělo. To samo o sobě mě zatím ženou nedělá. Takže mám dvě ňadra dmoucí a pohlavní ústrojí, které bych mohla nazvat mnoha jmény. A v posledních třech letech taky už dvakrát rostoucí břicho a otékající kotníky. Myslím, že se o mě už nedá pochybovat.

Dobře, dobře, tohle je takový čistě biologický pohled. K tomu mě napadá, že jsem zapomněla zmínit, že mám tedy dva X chromozomy, aby to bylo asi úplné. Ale je tělo to jediné, co dělá ženu ženou? Hmm, řekla bych, že ne.

     To jsem si teda dala, položit si takovou těžkou filozofickou otázku, co dělá ženu ženou? Musím se zamyslet… Zkusme začít povahou.

Všeobecně se dá říci, že žena je v porovnání s mužem jemnější tvor. Nebo by měla být. Jemnější a citlivější. Někdy až přecitlivělý. Ano, jsou období v životě ženy, kdy opravdu nervy pracují na plné obrátky, všechno je dokáže rozčílit, spousta věcí rozplakat a dojmout. A tyto stavy se cyklicky opakují většinou každý měsíc. Závidím ženám a i lidem v jejich okolí, které to tak nemají. Ale to už jsme zas u té biologie.

Ženy bývají empatické. Dokáží číst mezi řádky. Vypozorovat z tónu hlasu, z mimiky obličeje, náladu jí blízkých. To jim dává velkou výhodu v porovnání s muži při výchově dětí, při kontaktu s malým miminkem, což je ovlivňováno samozřejmně i hlubohým citových vztahem. A i jinde. Nestalo se Vám někdy, že jste zahlídly kamáradku a věděly, že se něco stalo? A pak jí dlouhé hodiny poslouchaly a dělaly vrbu a prostě s ní soucítily…

     Uff. Takhle by to tedy nešlo. Pojala jsem to trochu jinak, než jsem původně zamýšlela. Nebo mě zrovna přešla filozofická nálada… Zkusím to trochu zosobnit. Čím já se cítím ženou?

  • Jsem holčička

První seznámení s rozdílností mezi klukama a holkama poběhlo už dávno v dětství. Mám stejně starého bratrance, se kterým jsme trávili prázdniny u babičky a tehdy ještě nebyla doba nějakého zahalování. Takže on měl pinďíka, já pipinku hotovo a basta. Jestli jsem mu někdy záviděla? Nevím, nepamatuji si. Možná, ale určitě ne nějak dlouho a nějak intenzivně. I když to čůrání ve stoje má asi něco do sebe…

  • Jsem dcera

No, to tedy jsem, ale zrovna nevím, jestli by mě toto nějak víc utvrdilo v mém ženství. Nemám totiž bratra, proto nemůžu říci, že se ke mě moji rodiče chovali tak a tak, protože jsem holka. Nemám pocit, že by mě nějak více omezovali, než bylo třeba. Asi jsem měla štestí na rodiče. Díky jim za vše!!!

  • Jsem sestra

Jak už jsem psala, bratra nemám. Zato mám jednu povedenou sestřičku. Je mladší, takže jsem na ní vždycky dohlížela a snažila se dávat pozor. Jo, praly jsme se, to se snad ani mezi sourozenci jinak nedá, to k tomu prostě patří. Jednou jsem jí málem utopila ve vaně, ne schválně, vážně. Jindy mi připravila krušné chvíle, když už jako puberťačka chodila pozdě domů a já jí měla zrovna na starost. Přesto jsem jí vždycky hájila u rodičů, když něco provedla. A budu to dělat pořád. Mít sestru přibližně stejně starou a velkou má tu výhodu, že si navzájem můžete půjčovat oblečení. Moje sestra to dělá dodnes. Zvláštní, že už potom vidím to oblečení jedině na ní.

  • Jsem kamarádka

Kamarádů mám jak šafránu, ale myslím, že v tomto případě převyšuje kvalita nad kvantitou. Najít si kamarádku, to je pro mě běh na dlouhou trať a vyžaduje značnou trpělivost a pomoc druhé strany. Dlouho mi trvá, než se někomu otevřu, ale pak, si myslím, to stojí za to. Nač být skromná? Jsem kamarádka, na kterou se dá spolehnout, která ráda a s trpělivostí vyslechne druhé, aniž by do toho míchala vlastní, v té chvíli malicherné problémy. A vím, že moje kamarádky jsou úplně stejné. Když zavolám třeba o půlnoci, že mi pomůžou, poradí, vyslechnou. Jsme tu pro sebe, i když třeba docela daleko od sebe.

  • Jsem přítelkyně

Období prvních, druhých i těch dalších lásek… Ty chvíle, kdy jsem poprvé zažívala, jak můžou, nemůžou, nesmějí fungovat vztahy mezi mužem a ženou. Jakého muže chci, jsem zjistila až poté, co jsem přišla na to, jakého nechci. Musím říci, že jsem měla většinou štěstí. Jako přítelkyně jsem samozřejmně začala objevovat i ten sexuální svět. A to se teprve začne cítit žena ženou. Jinak ve vztahu by se měl muž k ženě chovat, jak se patří, zahrnovat ji láskou, patřičnou úctou, galantnost snad taky ještě nevymřela. Nejsem žádná feministka, a svoji roli ženy ve vztahu jsem měla vždycky ráda.

  • Jsem studentka

Jestli jsem někdy těžila z toho, že jsem žena během studia? Nevím, doufám, že moje znalosti byly v tomto směru upřednostňovány, ale byla jsem radši, když u zkoušky byl chlap. Cítila jsem se pohodověji. Byla jsem (a jsem) trochu koketa, ne že bych z toho chtěla nějak významně těžit, to šlo prostě tak nějak samo, ale přeci potěší, když se na vás někdo mile usmívá až culí. Já jsem se vždy poctivě učila.

  • Jsem nevěsta

Tak to my musí dát snad každá žena za pravdu, že den, kdy se vystrojí za princenznu a jde říci ANO svému princi patří mezi nejkrásnější dny v životě. Mít na sobě bílé, dlouhé šaty, závoj nebo čelenku, v ruce držet nádhernou kytici květů… Co si budeme povídat, je to prostě náš den. A je jedno, jestli svítí slunce, prší nebo mrzne, ten den se stáváme ženou svého muže.

  • Jsem manželka

Manželka je takový vyšší level přítelkyně. Musím říci, že kromě změny příjmení, jsem nikdy žádnou jinou změnu nepocítila. A to je podle mne dobře. Vztah ( a nejenom ten manželský) má být založen na lásce, důvěře, trpělivosti a kompromisech z obou stran. Pak se může vyvíjet a rozvíjet. Můj manžel je úžasný mužský. Říká mi, že jsem pro něj nejenom manželka, ale taky kamarád. Ano, říká mi, že jsem prostě taky trochu chlap. A vlastně proč ne? Žena se vším všudy by měla mít v sobě i trochu té mužské povahy.

  • Jsem hospodyňka

Tím, že už dávno nebydlím u rodičů mi nezbývá být i tak trochu hospodyňka, ale jen tak částečně, protože mě vůbec nebaví uklízení. A taky moc neuklízím. Nemůže být každý dokonalý… Zato ráda vařím a peču. Neřeším takové to rozdělení rolí a prací na mužské a ženské. Manžel mi hodně pomáhá v domácnosti, ale jsou věci, ketré prostě dělat nebude. Já se mu taky snažím pomáhat, ale když se jedná o nějaké složitější opravy nebo konstrukce, klidně mu to přenechám.

  • Jsem matka

Na tuto roli jsem se těšila celý život. Od dětství až do počátků puberty jsem si hrála s panenkama. Ve chvíli když už jsem tomu trochu rozuměla jsem si vycpávala břicho a potom kojila svojí panenku. Později jsem zažívala období, kdy jsem přemýšlala o tom, jestli si pořídím dřív dítě nebo kariéru. Ta první možnost vyhrála. Jasně, někdy si člověk může plánovat, jak chce, ale příroda si to rařídí trochu jinak. Já jsem měla štěstí, splnilo se mi, po čem jsem toužila, a to mě naplňuje. A to zatím dvojnásobně.

Tak to je moje povolání ženy na plný úvazek. Určitě jsem spoustu věcí opomněla a hlavně mě spousta situací ještě v životě potká. Jsem optimistka a věřím, že mě čekají hlavně pozitivní události. Ale i z těch negativních se dá získat spousta užitečných zkušeností. Ale to by bylo zase na další článek.

1 komentář: „Žena na plný úvazek

  1. Manzel na plny uvazek píše:

    Ano laska, si zena na plny uvazek a to se smlouvou na dobu urcitou – na veky vekov 😀 Prajem ti nnech ma tvoj blog vela citateliek ! M

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s